Počasí slibovalo sice teploty pod nulou, aspoň v noci, ale přes den to bylo hodně nad nulou a sluníčko, teplo. To není pro běhání ani jízdu na kole po sněhu úplně nejlepší podmínka a vlastně ani pro lyže ne. Takže to nakonec bylo takové všelijaké. Po ránu lehce přimrzlé, ale brzy se to především v běžecké částí dost měnilo a tvrdo pod nohou moc nebylo. I když je pravda, že to mohlo být o hodně horší. Protože to co si prožili závodníci v Age Group v neděli bylo pořádný maso.
My jsme do Cogne přijeli ve středu večer. Tratě jsme si lehoučce projeli, proběhli ve čtvrtek a s konstatováním, že to tedy je celkem do kopce jsem si říkala, že po tom duatlonu asi budu pěkně mrtvá. Běh byl nejdřív hodně dolů a druhá polovina zase nahoru, kolo v podstatě taky. Rovinka na stadionu, dlouhý kopec nahoru a dlouhý sjezd dolů a pak ještě jeden kratší kopec a znovu rovinka na stadionu. Technicky nic zásadního, jen dobře zatočit a to jak to půjde záleželo na tom, jak teplo bude. Já se teda modlila, aby to zůstalo tvrdé a moc se to nebořilo. Lyže byly ze stadionu nejdřív dolů po sprintovém kole, když se tam jel světový pohár v běžeckém lyžování, pak ty dva šílený nadjezdy, sjezdík a ještě jsme stoupali výš a pak sjezdík s pěknýma zatáčkama na stadion. To se mi líbilo. Ještě vytestovat lyže a pak už odpočívat.
Na mistrovství světa v zimním triatlonu jsem startovala naposledy před 12ti lety, v italském Cogne, tehdy jsem se stala podruhé Mistrní světa. ( Poprvé o rod dříve ve finském Jamijervi) Letos jsem se tam vrátila a přivezla si medaile 2. Původně se tam ale šampionát konat neměl. Mělo ho hostit jiné italské městečko, Pragelalato. To byl vlastně důvod proč jsem znovu chtěla startovat. V roce 2006 jsem byla součástí ZOH a tak mě to lákalo se sem znovu podívat. Z nějaké důvodu ho ale organizátoři přesunuli právě do Cogně, městečka na konci světa, kde se dá v zimě snad jen jezdit na lyžích.
V plánu jsem měla jet jen jeden závod a to triatlon, ale když jsem zjistila, že se vzdálenosti zkrátili, rozhodla jsem se startovat i v duatlonu. Původní distance ze 4km běhu, 6 km na biku a 6 km na lyžích, to celé dvakrát se změnili na 2, 4, 4, samozřejmě také dvakrát. U duatlonu logicky bez prostředního kola. Bylo mi jasný, že ty výměny budou docela zásadní a že to celé bude dost rychlé.
V pátek v 11 hodin se startoval duatlon. Ve startovní listině kromě norek, italek, slovenek a dalších byly i dvě rusky. Trochu mě to překvapilo ( teda ne přímo na té startovní čáře, věděla jsem to asi 2 dny, že tam můžou startovat pod neutrální vlajkou), ale co se dá dělat. Člověk musí hrát s tím co je rozdáno a při sportu by člověk měl řešit jen sport. Byla jsem před startem celkem nervózní, přeci jen už jsem dlouho žádný závod nejela. A trochu mě mrzelo, že jsem nedala během sezony aspoň nějaký lyžařský závod. Po pár stovkách metrů mi startovní pole začíná trochu utíkat. Ani se nechci otočit, jestli je někdo ještě za mnou a tak to nedělám. První dva kilometry jsem přežila a na skupinu přede mnou ztratila okolo 20ti vteřin, což vlastně bylo v podstatě i na čelo závodu, protože to byl jedem dlouhý balík holek. Depo se mi povedlo dobře a ani na koberci při zapínání nebyl problém, ještě se navléct do poutek a můžu jet. No, nohy to dost poznamenalo, že je zlikvidoval běh, ale musím jet. Lyže jsem měla skvěle připravené od dědy a předjíždím jednu holku za druhou. Na vrcholu stoupání v prvním okruhu jsem na 3 místě za norkou a v předu jedoucí ruskou. A říkám si, že si trochu ve sjezdu za ní odpočinu a hlavně že bude vědět jak projet správě ten stadion, abychom blbě neodbočili. Samozřejmě na stadionu jede špatně. Místo do druhého okruhu, jede koridorem do depa… Pochopila jsem to brzo, a bylo to jen o jednu stříšku a už jsem byla ve správném koridoru. Nohy si z kopce ale moc neodpočinuly a jak jsem před sebou nikoho neviděla, jen v dálce jela ruska ve předu. Tak mi to druhé kolo moc nechutnalo. Najela jsem si okolo 20 vteřin náskok, ale věděla jsem, že to na ten běh stačit nebude. Depo se mi znovu docela povedlo a i když se mi běželo trochu líp než ten první běh, norka mě seběhla a zase mi těch 20 vteřin vrátila. Opět dobré depo ale na lyžích už jsem bojovala sama se sebou. Nohy byly dřevěný, nešlo se pořádně nadechnout, srovnat v technice. Norku jsem sjela tak na 5 vteřin, víc už to nešlo. Asi nejhorší bylo, že se mi tam začala vkrádat myšlenka, že zítra to vlastně s tím kolem bude ještě horší. A místo toho abych se koukala dopředu a soustředila se na to co je teď, jsem už myslela na zítřek. Vyhrála ruska Darja Rogozina, která si jela svůj vlastní závod, druhá dojela Ine Skjellum a já měla bronz. Byla jsem hrozně spokojená. Teď si z toho odpočinout, udělat něco s těma zlikvidovanejma nohama a zítra hurá na triatlon. Ono s medailí na krku se regeneruje trochu líp, než bez ní!
Triatlon a startoval opět v 11, dost podobné podmínky jako předchozí den. Na běhu se to trochu boří, pocitově se mi běží o hodně líp než včera. Ztráta na čelo je ale dost podobná. Depo se mi na rozdíl od včerejška moc nedaří a bojuju se zapnutím helmy. Po tuhém boji se mi to podaří a vyrážím na bika. Na vrcholu prvního kopce se dostávám na 4 pozici, ale minimálně 2 holky si vezu za zády. Neotáčím se, ale přemýšlím, jestli je nemám raději nechat jet a odpočinout si na lyže. Tam si věřím víc, že jim ujedu. Ale nakonec jedu a netaktizuju, přijedu do depa čtvrtá s holkama v zádech. Na lyže vyjíždím ale šestá nebo sedmá, protože zase bojuju s helmou. Nejde mi to rozepnout. No, nic, musím to zase sjet. První okruh na lyžích se mi ale jede dobře a najednou před sebou vidím, sice ještě docela daleko, ale vidím třetí. Stihnu ji dojet a udělat si ještě pár vteřin náskok. Depo z lyží na běh je v pohodě a vybíhám třetí, v půlce druhého okruhu jsme ale zase obě spolu. Jsem z toho teda trochu rozhozená ( pozitivně), protože Sandru bych vedle sebe nečekala. Do depa už je to jenom do kopce a tam mi trochu utíká, ale je to pár vteřinek. Depo se mi samozřejmě zase nepovede, to zapínání je peklo v rukavicích. Sandra jede na biku jen o malinko rychleji. Nikde kromě zatáček se to neboří a dá se hezky jet, ty tlaky v gumách se mi povedly. Pak se mi zase depo nevede úplně nejlíp, tak mám zásek přes 40 vteřin. První okruh na lyžích se mi ale jede zase docela hezky a v nájezdu do druhého lyžařského okruhu Sandru mám a na nic nečekám i když sil už moc není. Sandra jich měla ještě míň. A je z toho zase bronzová medaile. Jsem fakt nadšená. Doufala jsem, že by to mohlo dopadnout okolo první pětky, a tohle mi přišlo jako že tam moc šancí není. A bylo! Odnáším si z toho i ponaučení, že poztrácet skoro minutu v depu se nevyplácí…
Závody to byly krásný. Měla jsem neskutečný servis, děda a Mára okolo mě skákali. Skvěle připravené lyže, informace na trati k tomu podpora z domova, už to nemohlo být lepší 😊 !
Sezónu jsem tradičně zahájili soustředěním v Toskánsku, kde jsme se zaměřili v první polovině soustředění na vytrvalost a druhé polovině už jsme zařadili specifické tréninky na sílu a rychlostní vytrvalost a to všechno jsem proložili běháním a posilováním. Vše bylo směřováno k prvním závodům Českého poháru horských kol a také k prvnímu závodu Xterra v Řecku.
První Český pohár se jel týden po Xterra v Řecku, takže moc času na regeneraci nebylo. V Touškově, který byl zařazen do kategorii C2 stejně jako všechny ostatní závody kromě Zadova, jenž byl zařazen do kategorie C1, jsem obsadila 9. místo, s čímž jsem byla opravdu spokojená. Především s technickými pasážemi. Samozřejmě stále nejsem a asi už nikdy nebudu schopná je projet tak rychle jako ostatní holky, ale myslím, že tam bylo velké zlepší, především v plynulosti a z toho jsem měla radost. Druhý závod Poháru se jel právě na Zadově, kde byla opravdu velká konkurence zvučných jmen jako sestry Holmgrenovy, Rebeca Hendrson, nebo Maďarka Vas. Závod mi úplně nesedl, jak technicky, tak fyzicky jsem se na přírodní trati na Zadově dost trápila a nakonec z toho bylo 15.místo. Na domácí trati v Bedřichově to také nebylo úplně ono, především v první polovině závodu jsem nestíhala tempo a rozjela se až v druhé polovině závodu a bylo z toho nakonec 10. místo. Dalším závodem v pořadí bylo Mistrovství Republiky v Harrachově. Pro mě je Harrachov jednoduše brutální závod, jak technikou, tak příšerným stoupáním k odrazové hraně můstku. V tréninku jsem se ve sjezdech i párkrát pěkně vyklopila a z trati jsem měla velký respekt. Nakonec se mi ale podařilo psychiku ukočírovat a respekt se neproměnil ve strach. Techniku jsem zvládla, i když samozřejmě dalo by se to hodně lépe a rychleji, výjezdy jsem vyjela všechny a tak ve finále z toho bylo ve společném závodě s U23 7 místo. ( Kdyby nezměnili pravidla a zůstalo to jako vloni - rozdělené kategorie ženy a U23, brala bych bronzovou medaili. Ale myslím, že takhle je to správně. Když mě bylo 20, tedy v cyklistice 18 vyplivlo nás to mezi ženy a nikdo se s náma nemazal :) ). Poslední závod seriálu v Ostravě jsem musela vynechat, jel se ve stejný termín jako Xterra v Prachaticích. Celkově jsem tak obsadila v seriálu 10. místo.
Jsem s výsledky celkově spokojená, především s tím, kam se posunula moje technika, jak jsem i v únavě schopná zdolávat technické pasáže. Bohužel se mi úplně nepodařilo tohle přenést do závodů triatlonu. Po výlezu z vody se nohy a tělo celkově chová trochu jinak a na tom je potřeba pracovat. S největší pravděpodobností se tak na start Českého poháru už nepostavím, nebo jen opravdu vyjímečně.
Závody Xterra jsem letos zahájili rovnou z ´voleje´ na Světovém Poháru Xterra v Řecku. Bylo skvělý, že se nás z týmu představilo hned 6 a mezi nimi i náš trenér techniky Láďa Karásek ( bohužel pro dvojitý defekt závod nakonec nedokončil - a pochopil, že na triatlonu se do depa prostě doběhnout nedá, protože tam není). Pro mě byl výsledek velká neznámá. Plavání jsem letos dala opravdu hodně málo, tak mě překvapilo, že plavu úplně stejně jako když jsem v bazénu trávila hodiny a hodiny tréninku. Na kole se mi jelo dobře a běželo se taky slušně. Bylo z toho 6. místo. Což jsem brala jako super výsledek. Pak byla na dlouhou dobu od triatlonu pauza. Tu jsem před Olympiádou dětí a mládeže vyplnili soustředěním v Itálii ( dcera - Marianna Erbenová- nakonec vybojovala bramborovou medaili v silničním kritériu a na hroských kolech si suveréně dojela pro zlato) a to bylo hodně znát na Xterra Slovensko. Tak skvěle jsem se už dlouho necítila. Vyhrála jsem jsem s náskokem víc než 15 minut na druhou. Bohužel o takovém výkonu jako jsem podala na Slovensku jsem si po zbytek sezony už mohla nechat jenom zdát. Světový Pohár v Prachaticích, který byl zároveň Mistrovstvím Evropy jsem se tak trochu protrápila. Především na běhu to nebylo dobré. Výsledkem bylo 8. místo, stejně jako druhý den na Short Tracku. O týden později na Evropském Poháru v Žitavě jsem se cítila docela dobře, ve vodě a hlavně na biku to bylo dobré, ale opět mě zradil běh a i když jsem do depa po biku přijela s náskokem 3 minut, doběhla jsem druhá. To mě mrzelo. Především proto, že nedokážu momentálně po kole běžet. Nohy jsou prázdné a běžím jen silou vůle. Marně vzpomínám na závody, kdy jsem se na běh opravdu těšila. Po Žitavě byl skoro měsíc na přípravu před Mistrovstvím světa Xterra v Italském Molvenu. První polovina přípravy probíhala dobře, ale v druhé polovině na mě najednou dolehla únava a já nebyla schopná odtrénovat co bylo naplánované. Musela jsem si dát víc odpočinku.
Světový pohár Short Track a MS Xterra Molveno
Do Molvena jsem pak přijela myslím v dobrém stavu a na závody jsem se těšila. Sice mě trochu přizdila zima a mokro, ale ve finále to nebylo to nejhorší. Přijeli jsem už v sobotu aby bylo dost času si projet jak dlouhou tak krátkou trať a všechno ještě proběhnout. Nakonec to bylo všechno takové všelijaké, protože poprvé jsme projeli trať za sucha a předpověď slibovala déšť nebo aspoň pořádné bláto po deštích před závodem. Takže bylo potřeba tam jet znovu a vyzkoušt výjezdy a sjezdy za mokra. No myslím, že nakonec jsem ten sjezd jela asi 15x takže najeté jsem to měla slušně a byla js tím i spokojená. Klopenky, byly najetý, dvojáky jsem skákala všechny a přes kořeny jsem taky věděla kudy. Tak to už jsem si jenom přála, abych tam nikoho při závodě nepotkala, protože předjíždějí v singlu je dost o hubu.
Short Track
Ve čtvrtek je vždy na programu světový pohár v Short Tracku. Z trati jsem byla hodně zklamaná, ta trať je prostě jen na louce, nic tam není, jen jeden vyhazovací skok a to je pak vždycky blbý, když člověk nabyde dojmu, že tam nice není rozbije se většinou na té nejjednodušší věci. Ale postupně. Na závod se těším do chvíle než vylezu ven. 13 stupňů a voda 14.5, do toho se mi fakt nechce. Vybavuju si ten pocit boleti hlavy z pondělního plavání a mám k tomu odpor. Ale nedá se nic dělat. Musím tam. Do vody samozřejmě před závodem nelezu a musím uznat, že tentokrát jsem všechno vsadila na Power breath a pořádně se rozdejchávala na suchu a bylo to sper. Samozřejmě mě po pár metrech dohnala ta ledová voda. Vůbec jsem necítila celé ruce a nevím, jak jsem to uplavala. Ale vůbec ne špatně. Samozřejmě jsem se nemohla se zmrzlýma rukama dostat z neoprenu, byl to hrozný boj. První kolo ze 4 na biku šlo dobře, předjela jsem pár holek a v euforii, že to jde dobře jsem najela rychle na dřevěný most a poroučela se k zemi. Vůbec se mi nechtělo zvedat. Hrozně mě bolela noha a než jsem se sebrala, předjely mě 2 holky a pak další 3 nebo 4. Nebyla jsem schopná se vůbec dostat zpátky do závodu. Tady na tom mostu pro začal konec celého víkendu... jak jedna nepozornost, nebo zbrklost vezme všechno do háje. V posledním okruhu jsem se trochu vzpamatovala a zase někoho předjela. Na běhu jsem měla pocit, že valím, sice jsem se posunula o 2 místa dopředu, ale běh to nebyl dobrý. Navíc mě začala zase příšerně bolet hlava, doběhla jsem jen tak tak. Mám jeden den dát se do kupy...
Volný den se jdeme lehce proběhnout a dojde mi, že noha není vůbec dobrá. Dost to při běhu bolí...
Mistrovství Světa Xterra
Start je ráno v 10:03. 3 minuty po elitních mužích. Ráno je venkovní teplota si 9 stupňů, teplota vody prý 14,2. Doufala jsem, že plavání zruší, nebo aspoň zkrátí... nakonec padlo rozhodnutí, že bude zkráceno na 750m. To je určitě lepší než plavat 1500, každá minuta se v té ledové vodě počítá. I tak jsem ale dost rozmrzelá, že ho nezrušili a neudělali duatlon. Kdyby ale udělali byla by to pro mě asi ta nejhorší varianta. Protože jsem ještě nevěděla, že běh bude fakt peklo. Zase se jenom rozcvičuju a rozdýchávám co to jde. Do vody před závodem nelezu. Byl by ze mě rampouch. Mě tentokrát překvapivě voda přijde lepší než ve čtvrtek. Možná je to tím, že tolik nefouká. Necítím zmrzlé ruce ani nohy, snažím se držet svoje tempo, dýchat a koukat se často dopředu abych si nezaplavala. Když mi kousek za druhou bójkou pípnou hodinky, že mám 500m psychicky mě to rozhodí, protože vím, že to rozhodně 250m na břeh není. V tu chvíli mě začne bolet hlava. Snažím se soustředit na to dostat se z vody co nejrychleji ven z vody, ale 750m umím opravdu zaplavat rychleji než za 16 minut. Hodinky ukazují něco málo přes kilometr. V depu se zase nemůžu dostat z neoprenu. Mám zmrzlé prsty a prostě to nejde. Bundu, co jsem si připravila na sebe mi hodili organizátoři do bedýnky, která byla totálně mokrá a rukavice z řidítek mi zase sklepaly holky jak si braly kola z tyče .. no, tohle se moc nepovedlo. Svítí sluníčko a tak si říkám, že to zvládnu bez bundy a rukavic. Ponožky si samozřejmě beru, ty jsou základ. Na biku se mi povede hned na začátku se dotáhnout do skupinky a první netechnické stoupání jedu v ní. Vlastně vůbec nevím jak, se mi jede, ale cítím, že je mi trochu zima a prsty na rukou mě opravdu neposlouchají. Musím řadit celou dlaní. Hltám jakýkoliv sluneční paprsek jen aby mi bylo trochu tepleji. Po 3 kilometrech se stoupání ještě utáhne a pak se najede do techniky. Jede nás pospolu asi 5 a mě se podaří hned na prvním blátě ujet a vlastně niko před sebou až na vrchol stoupání nevidím, daří se mi kromě jedné mezičky vyjet všechno. Hrozně se těším do sjezdu, ale jedu opatrněji, než bych úplně chtěla a i tak se mi podaří 3 holky předjet. Tím se dostanu na 9 místo. Ale do výjezdu se mi moc nechce. Pořád jsem trochu zmrzlá, ale asi mi pomůže, že mě znovu předjela Anna Zender a Romy Spoelder, nejdeu s nima, ale držím se kousek za nimi, na dohled. Ve výjezdech už hodně trpím a moc mi to už nejde ani v blátě a přes kořeny, ale pořád je to lepší než holky přede mnou. Podaří se mi předjet ještě letošní olympioničku Rachel Klammer, ale je mi jasný, že se mi nepodaří ve sjezdu toho najet tolik abych uhájila 8 místo, na kterém přijedu do depa. A to jsem netušila jaká katastrofa bude běh. Koleno je totálně ztuhlý, nemůžu ho pořádně ohnout. Navíc mám zmrzlý nohy a vůbec nevím, jak běžím. Anna Zender mě předběhne jako laňka. Říkám si v pohodě, v Žitavě mi taky hodně utekla, je to jedna z nejlepších běžkyň teď v Xterra. Na rovinatých pasážích, které nemám ráda trpím ale úplně stejně jako v technice. Neběží to a já mám i myšlenky na to, že naprosto chápu, že někdo po rovině jde. Nakonec nejdu, tedy jdu, ale jen do tech prudkých kopců. Ale stejně to nestačí. V náběhu do druhého okruhu mě předbíhá Rommy a za další 2 kilometry Rachel. První desítka to letos nebude. Bojuju sama se sebou. Jsem totálně vyčerpaná... lehce zklamaná...
V polovině září, po Xterra Prachatice (jediném velkém závodě sezony 2020) jsem vyměnila kolo za menší kolečka a hůlky a snažila se, vzpomenout na to, jaké to je být lyžařkou. Popravdě první tréninky byly jako křest ohněm. Na kolečkových lyžích jsem nestála deset let. Sem tam na bruslích, ale to je trochu jiné. Všechno mě bolelo, uvolněné kotníky...
V loňském roce jsem měla obrovskou chuť si vyzkoušet jaké to je se postavit znovu start lyžařského závodu a který by byl lepší než Jizerská 50. Za dob reprezentace jsme neměli 50ti kilometrovou trať povolenou, ale pár krát jsem jela tu kratší 25 ti kilometrovou trať. Takže vloni to byl můj teprve druhý start na 50 ti kilometrové trati. Jela...
Včera večer proběhlo vyhlášení nejúspěšnějšího sportovce Jablonecka. Už několikrát jsem byla na vyhlášení v minulých letech pozvaná a umístila jsem se v první desítce profesionálních sportovců. Letos jsem najednou byla vyhlášena v kategorii amatérů, což mě poměrně dost zaskočilo a vůbec jsem nevěděla, jak na to zareagovat... po předání jsem...
Na kempu si v praktické části procvičíte koordinaci, rovnováhu, odraz, skluz a proběhne výuka bruslení (jednodobý a dvoudobý běh) i klasiky (střídavý běh, soupaž). Osvojíte si techniku jízdy do kopce a z kopce, zatáčení, brzdění a základní kondiční trénink. V teoretické části Vás naučíme, jak se vybavit a namazat lyže, uvidíte podrobný rozbor...
Přijďte si poslechnout vyprávění bronzové Heleny Karáskové z MS v XTERRA na Havaji a její svěřenkyně Pavlíny Vargové!
