Xterra
Závody Xterra jsem letos zahájili rovnou z ´voleje´ na Světovém Poháru Xterra v Řecku. Bylo skvělý, že se nás z týmu představilo hned 6 a mezi nimi i náš trenér techniky Láďa Karásek ( bohužel pro dvojitý defekt závod nakonec nedokončil - a pochopil, že na triatlonu se do depa prostě doběhnout nedá, protože tam není). Pro mě byl výsledek velká neznámá. Plavání jsem letos dala opravdu hodně málo, tak mě překvapilo, že plavu úplně stejně jako když jsem v bazénu trávila hodiny a hodiny tréninku. Na kole se mi jelo dobře a běželo se taky slušně. Bylo z toho 6. místo. Což jsem brala jako super výsledek. Pak byla na dlouhou dobu od triatlonu pauza. Tu jsem před Olympiádou dětí a mládeže vyplnili soustředěním v Itálii ( dcera - Marianna Erbenová- nakonec vybojovala bramborovou medaili v silničním kritériu a na hroských kolech si suveréně dojela pro zlato) a to bylo hodně znát na Xterra Slovensko. Tak skvěle jsem se už dlouho necítila. Vyhrála jsem jsem s náskokem víc než 15 minut na druhou. Bohužel o takovém výkonu jako jsem podala na Slovensku jsem si po zbytek sezony už mohla nechat jenom zdát. Světový Pohár v Prachaticích, který byl zároveň Mistrovstvím Evropy jsem se tak trochu protrápila. Především na běhu to nebylo dobré. Výsledkem bylo 8. místo, stejně jako druhý den na Short Tracku. O týden později na Evropském Poháru v Žitavě jsem se cítila docela dobře, ve vodě a hlavně na biku to bylo dobré, ale opět mě zradil běh a i když jsem do depa po biku přijela s náskokem 3 minut, doběhla jsem druhá. To mě mrzelo. Především proto, že nedokážu momentálně po kole běžet. Nohy jsou prázdné a běžím jen silou vůle. Marně vzpomínám na závody, kdy jsem se na běh opravdu těšila. Po Žitavě byl skoro měsíc na přípravu před Mistrovstvím světa Xterra v Italském Molvenu. První polovina přípravy probíhala dobře, ale v druhé polovině na mě najednou dolehla únava a já nebyla schopná odtrénovat co bylo naplánované. Musela jsem si dát víc odpočinku.
Světový pohár Short Track a MS Xterra Molveno
Do Molvena jsem pak přijela myslím v dobrém stavu a na závody jsem se těšila. Sice mě trochu přizdila zima a mokro, ale ve finále to nebylo to nejhorší. Přijeli jsem už v sobotu aby bylo dost času si projet jak dlouhou tak krátkou trať a všechno ještě proběhnout. Nakonec to bylo všechno takové všelijaké, protože poprvé jsme projeli trať za sucha a předpověď slibovala déšť nebo aspoň pořádné bláto po deštích před závodem. Takže bylo potřeba tam jet znovu a vyzkoušt výjezdy a sjezdy za mokra. No myslím, že nakonec jsem ten sjezd jela asi 15x takže najeté jsem to měla slušně a byla js tím i spokojená. Klopenky, byly najetý, dvojáky jsem skákala všechny a přes kořeny jsem taky věděla kudy. Tak to už jsem si jenom přála, abych tam nikoho při závodě nepotkala, protože předjíždějí v singlu je dost o hubu.
Short Track
Ve čtvrtek je vždy na programu světový pohár v Short Tracku. Z trati jsem byla hodně zklamaná, ta trať je prostě jen na louce, nic tam není, jen jeden vyhazovací skok a to je pak vždycky blbý, když člověk nabyde dojmu, že tam nice není rozbije se většinou na té nejjednodušší věci. Ale postupně. Na závod se těším do chvíle než vylezu ven. 13 stupňů a voda 14.5, do toho se mi fakt nechce. Vybavuju si ten pocit boleti hlavy z pondělního plavání a mám k tomu odpor. Ale nedá se nic dělat. Musím tam. Do vody samozřejmě před závodem nelezu a musím uznat, že tentokrát jsem všechno vsadila na Power breath a pořádně se rozdejchávala na suchu a bylo to sper. Samozřejmě mě po pár metrech dohnala ta ledová voda. Vůbec jsem necítila celé ruce a nevím, jak jsem to uplavala. Ale vůbec ne špatně. Samozřejmě jsem se nemohla se zmrzlýma rukama dostat z neoprenu, byl to hrozný boj. První kolo ze 4 na biku šlo dobře, předjela jsem pár holek a v euforii, že to jde dobře jsem najela rychle na dřevěný most a poroučela se k zemi. Vůbec se mi nechtělo zvedat. Hrozně mě bolela noha a než jsem se sebrala, předjely mě 2 holky a pak další 3 nebo 4. Nebyla jsem schopná se vůbec dostat zpátky do závodu. Tady na tom mostu pro začal konec celého víkendu... jak jedna nepozornost, nebo zbrklost vezme všechno do háje. V posledním okruhu jsem se trochu vzpamatovala a zase někoho předjela. Na běhu jsem měla pocit, že valím, sice jsem se posunula o 2 místa dopředu, ale běh to nebyl dobrý. Navíc mě začala zase příšerně bolet hlava, doběhla jsem jen tak tak. Mám jeden den dát se do kupy...
Volný den se jdeme lehce proběhnout a dojde mi, že noha není vůbec dobrá. Dost to při běhu bolí...
Mistrovství Světa Xterra
Start je ráno v 10:03. 3 minuty po elitních mužích. Ráno je venkovní teplota si 9 stupňů, teplota vody prý 14,2. Doufala jsem, že plavání zruší, nebo aspoň zkrátí... nakonec padlo rozhodnutí, že bude zkráceno na 750m. To je určitě lepší než plavat 1500, každá minuta se v té ledové vodě počítá. I tak jsem ale dost rozmrzelá, že ho nezrušili a neudělali duatlon. Kdyby ale udělali byla by to pro mě asi ta nejhorší varianta. Protože jsem ještě nevěděla, že běh bude fakt peklo. Zase se jenom rozcvičuju a rozdýchávám co to jde. Do vody před závodem nelezu. Byl by ze mě rampouch. Mě tentokrát překvapivě voda přijde lepší než ve čtvrtek. Možná je to tím, že tolik nefouká. Necítím zmrzlé ruce ani nohy, snažím se držet svoje tempo, dýchat a koukat se často dopředu abych si nezaplavala. Když mi kousek za druhou bójkou pípnou hodinky, že mám 500m psychicky mě to rozhodí, protože vím, že to rozhodně 250m na břeh není. V tu chvíli mě začne bolet hlava. Snažím se soustředit na to dostat se z vody co nejrychleji ven z vody, ale 750m umím opravdu zaplavat rychleji než za 16 minut. Hodinky ukazují něco málo přes kilometr. V depu se zase nemůžu dostat z neoprenu. Mám zmrzlé prsty a prostě to nejde. Bundu, co jsem si připravila na sebe mi hodili organizátoři do bedýnky, která byla totálně mokrá a rukavice z řidítek mi zase sklepaly holky jak si braly kola z tyče .. no, tohle se moc nepovedlo. Svítí sluníčko a tak si říkám, že to zvládnu bez bundy a rukavic. Ponožky si samozřejmě beru, ty jsou základ. Na biku se mi povede hned na začátku se dotáhnout do skupinky a první netechnické stoupání jedu v ní. Vlastně vůbec nevím jak, se mi jede, ale cítím, že je mi trochu zima a prsty na rukou mě opravdu neposlouchají. Musím řadit celou dlaní. Hltám jakýkoliv sluneční paprsek jen aby mi bylo trochu tepleji. Po 3 kilometrech se stoupání ještě utáhne a pak se najede do techniky. Jede nás pospolu asi 5 a mě se podaří hned na prvním blátě ujet a vlastně niko před sebou až na vrchol stoupání nevidím, daří se mi kromě jedné mezičky vyjet všechno. Hrozně se těším do sjezdu, ale jedu opatrněji, než bych úplně chtěla a i tak se mi podaří 3 holky předjet. Tím se dostanu na 9 místo. Ale do výjezdu se mi moc nechce. Pořád jsem trochu zmrzlá, ale asi mi pomůže, že mě znovu předjela Anna Zender a Romy Spoelder, nejdeu s nima, ale držím se kousek za nimi, na dohled. Ve výjezdech už hodně trpím a moc mi to už nejde ani v blátě a přes kořeny, ale pořád je to lepší než holky přede mnou. Podaří se mi předjet ještě letošní olympioničku Rachel Klammer, ale je mi jasný, že se mi nepodaří ve sjezdu toho najet tolik abych uhájila 8 místo, na kterém přijedu do depa. A to jsem netušila jaká katastrofa bude běh. Koleno je totálně ztuhlý, nemůžu ho pořádně ohnout. Navíc mám zmrzlý nohy a vůbec nevím, jak běžím. Anna Zender mě předběhne jako laňka. Říkám si v pohodě, v Žitavě mi taky hodně utekla, je to jedna z nejlepších běžkyň teď v Xterra. Na rovinatých pasážích, které nemám ráda trpím ale úplně stejně jako v technice. Neběží to a já mám i myšlenky na to, že naprosto chápu, že někdo po rovině jde. Nakonec nejdu, tedy jdu, ale jen do tech prudkých kopců. Ale stejně to nestačí. V náběhu do druhého okruhu mě předbíhá Rommy a za další 2 kilometry Rachel. První desítka to letos nebude. Bojuju sama se sebou. Jsem totálně vyčerpaná... lehce zklamaná...