Jizerská 50 

V loňském roce jsem měla obrovskou chuť si vyzkoušet jaké to je se postavit znovu start lyžařského závodu a který by byl lepší než Jizerská 50. Za dob reprezentace jsme neměli 50ti kilometrovou trať povolenou, ale pár krát jsem jela tu kratší 25 ti kilometrovou trať. Takže vloni to byl můj teprve druhý start na 50 ti kilometrové trati. Jela jsem na namazaných lyžích a do cíle dorazila na 11 místě. Závod jsem si i přes to, že jsem pochopila, že hladkým lyžím se prostě nedá stíhat z kopce, náramně užila. Proto byla přede mnou další výzva ujet tenhle závod soupaží. Ale myslím opravdu celý soupaží, nikde neběžet stromeček. Čím víc se závod blížil a čím víc jsem toho měla natrénováno soupaží, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to zvládnu. Po hlavním tréninkovém bloku na závod jsem navíc na pár dní lehla a trénink nepřipadal v úvahu. I z toho se mi nakonec podařilo vybruslit a v neděli jsem stála na startu v extravlně s těmi nejlepšími laufařkami, hned za naší Katkou Smutnou 😊 . Tím bych opravdu chtěla poděkovat Lukáš Bauer za tuhle možnost.

Dlouho jsem přemýšlela, kde si nechám udělat lyže, protože hlavní servisman děda, dal přednost Mistrovství světa v zimním triatlonu v Italském Asiagu...nakonec volba nebyla úplně nejlepší, ale o tom psát nechci. Stála jsem na startu, kde jsou po celé délce trati vyříznuté stopy a já mám na nohách skejtové boty a lyže. Pocity jsou hodně smíšené, bojím se a těším zároveň. Po zaznění startovního výstřelu vím, že mi to úplně nepůjde, ale chystám se to rozjet až vyjedeme první kopec. Jenže než tam dojedu, už je mi jasné, že to bude hrozná dřina, lyže mi nejedou a v hlavě se mi honí spousta věcí. Snažím se ale uklidnit, nejede to tady, pojede to až dojedeš na Rozmezí. Tam kde bych si mohla trochu odpočinout, zkouším dojíždět ztrátu kterou nabírám z kopců směrem dolů. To je hodně frustrující a za Blaťákem se mi vkrade myšlenka, že to otočím...chvíli s tím v hlavě bojuju a než to vymyslím, stoupáme soupaží do Rozmezí a mě se daří dojíždět holky přede mnou. Přeci když někoho dojíždím, nebudu to balit... Bohužel se mi na holky nepodařilo dotáhnout úplně. Ale myslím, že i kdybych jim stála na patkách stejně bych je neuvisela ani v tom závěsu. Na rozcestí na Čihadlech jsem už nikoho před sebou neviděla, aspoň mě ze zadu dojela holka a asi se jí dopředu vůbec nechtělo, tak mě za hůlku každou chvíli postrkovala dopředu. Na Kneipě nás začali předjíždět první chlapi, jeden mě několikrát málem sundal, manévroval tam s bidonem, který mu nešel zapnout a nakonec mu spadl těsně vedle stopy před mně.. Trochu jsem si zanadávala. Chápu, že pospíchá, ale trochu ohledu by občas nevadilo. Ale je fakt, že je to asi taky musí dost štvát, když nás musí předjíždět. Mě to každopádně hrozně štvalo cestou z kopce, ten pocit, když lyže nejedou, vy sedíte ve vajíčku a okolo vás projíždějí ostatní závodníci dvojnásobnou rychlostí. Prostě se s tím nedá nic dělat. Na soušské silnici nás dojela další holka, alespoň táhla skoro celou knížecí, pár krát jsem jí vystřídala, ale nakonec ve sjezdíku před Vlašákem nám zase ujela. Do Vlašáku se mi podařilo jí naposledy sjet, ale na Jizerku jsem si musela dojíždět zase ztrátu. Vůbec tady nemluvím o předních pozicích, ale o pozicích hluboko v závodním poli. Z Jizerky se spouštím dolů a modrá slečna zamnou mě zase ochotně tlačí 😊 . Kluci okolo nás prolítávají kosmickou rychlostí. Kopeček zpátky k Bunkru je pro mě asi nejkrizovějším místem a bohužel posledních 5metrů než se to přehoupne na Promenádní tam hodím stromeček a po pár desítkách metrů při přejíždění do stopy se s modrou slečnou zahákneme lyžemi a já se poroučím k zemi. Těch pár vteřin se mi podaří skoro dojet než se začneme spouštět na Smědavu a to vím, že mi ujede, protože nejsem úplně v závětří. Mám tam dole docela mezeru, ale hned v začátku stoupání už jí zase mám. Chvílemi tam dává stromeček, já ne. Snažím se koukat jen do země a udržovat nějakou frekvenci. Ono vlastně ani nikam jinam koukat nejde. Při jízdě soupaží si člověk výhledy moc neužije. Pak modrá slečna začne strašně hekat a zastaví a pořád heká. Otáčím se a ptám, jestli je OK. Přikyvuje, že ano, tak jedu. Pak už jsem ji neviděla a to mě teda hrozně štvalo. Teď musím jet sama. Přede mnou je sice kousek ta slečna co nás dojela na soušské silnici, ale ta mi po rovině a z kopce ujede. To je úplně bez debaty. Tím jak mi to nejede a snažím se udržet aspoň s někým jsem za celou dobu neměla čas si vyndat gely, co si vezu sebou. Tak jsem aspoň využila všech občerstvení, kde mi nabízeli. Takže strašně děkuju Iva a Tonda Šmaus, Jirka Trakal, Tomáš Jakoubek, opravdu mi to ohromně pomohlo a hlavně mě překvapilo kde všude jste byli 😊! Průběžně mě předjíždějí další a další kluci, a občas mám snahu jim skočit do háku, ale neuvisím víc než pá metrů a odpadám. Když dorazím na zpátky na Kneipu, je mi jasný, že budu muset do sebe nějaký gel dostat. Nějak se mi ale zasekly a nejdou ven. Skoro musím zastavit, abych ho vydolovala ven. Nakonec se mi podaří vyndat rovnou dva, tak je raději sním oba, a obaly se snažím dostat zpátky do kapsičky. Z Kneipy přes Žďárek a Krásnou Máří je to největší utrpení. Snažím se nepropadat panice, že už je to stejně jedno a chci aspoň dojet do cíle! Neuvěřitelný je sjezdík na Hřebínek, tam mi to jede a kluk co mě dojel nahoře mi dolů vůbec neujede, zato když se odbočilo doprava je to snad ještě horší než to bylo předtím. Olivetská hora není tak dramatická jak jsem si myslela. Na hoře mi dává Láďa ještě jeden gel a snaží se mě povzbudit. Je vážně šikovnej, stihne udělat fotky a ještě mě občerstvit. Sjezdík z Olivetské hory je ale naprostá katastrofa. Ve vajíčku moc času nestrávím a najednou mám pocit, jako bych nejela po sněhu, ale po medu...Ted už vím, že nejkratší cestou do cíle je to po trati, takže se tam tak, jako tak musím dostat.... Závod jsem si neužila, i když musím říct, že i když jsem na Knižecí bojovala o zadní umístění, líbilo se mi jet v balíku s holkama. Kopce směrem dolů byly ale hodně frustrující. Boj především s vlastní hlavou, závod nezabalit a jet. Takže mám pocit, že letošní Jizerka byla především tréninkem pro hlavu 😊