Už se nikdy nechci postavit na start

O závodech na ostrově Uto ve Švédsku, poblíž Stokholmu jsem toho moc nenapsala a přitom se pro mě stal tak důležitým závodem jako kdysi třetí místo na MS na Havaji. Tenkrát to ale byla pozitivní zkušenost. Hnací motor, který se každým závodem stával silnější. Na Havaji bylo třetí místo motivace na Utu druhé místo spustilo destrukci a na pár dní absolutní nechuť se vůbec hnout. Natož jít na trénink.

Co se vlastně se mnou stalo? Já pořádně nevím. Už první závod Otilla v Chorvatsku na ostrově Hvar se z mého pohledu moc nepovedl. Především na běhu jsem se trápila. Sice jsme vyhráli, ale vždycky je to o konkurenci, která se sejde. Přes zimu se mi běhalo velice dobře, ještě na soustředění na Malorce, kde jsem se trápila na kole mi šlo běhání dobře a užívala jsem si i dlouhé tréninky. Docela jsem se těšila, že občas vyběhnu na 30ti kilometrový běh... ale po návratu se to nějak zlomilo a já se cítila najednou běžecky naprosto zoufalá. Bez chuti si vůbec obout maratonky. Trochu chuti mi přidávala Elza s Rozárkou, naši dva "Setříci", kteří se mnou běhají a vždycky vyvádějí jako šílený, jen když si vezmu do ruky běžecký triko :) . Ale když to člověk necítí uvnitř, tak ta radost a chuť tam prostě není. Spíš jsem to brala tak, že "holky" jsou spokojený a hrozně je to baví lítat po lese. Ale mě osobně běhání tyhle týdny ubíjelo. Ve vodě, i když nejsem žádný super plavec jsem se ale cítila docela dobře a s packama mě bavilo plavat. Měla jsem pocit rychlosti a klouzání po vodě. Takový pocit nikdy nemůžu vzhledem ke své technice při normálním plavání zažít... stejně tak na kole. Za celou zimu jsem na kole seděla asi třikrát a najedou i když jsem se na Malorce hodně potrápila to šlo.

Na Uto jsem odjížděla s hodně smíšenými pocity. 8 kilometrů v ledový vodě dám. A to jsem netušila, že průměrná teplota bude 8 stupňů, místy měla i 5. To pak byla nádhera, když vzduch měl asi 13 stupňů, jak byla nad vodou mlha, nebylo ani vidět, kam se mělo plavat. Ale tohle asi bude to nejhezčí, co si budu pravděpodobně ze svého poledního swimrunu v životě pamatovat. Stoupající páru mezi ostrůvky :). Ale 42 kilometrů běhu bylo pro mě noční můrou. Nejhorší je to, co si člověk v hlavě nastaví. Když si se zdravým rozumem, respektem a pokorou řekne tohle zvládnu, je to výzva a mě to posílí, zvládne to! Ale když už od začátku má nastaveno "to nezvládnu, nechce se mi, ono to nějak dopadne" je všechno ztracený už předem. Neříkám, že jsem hodila flintu do žita už před závodem, snažila jsem se psychicky se na to připravit, ale prostě to moc nešlo..! Asi poslední kapku bylo spaní na Koňské Farmě, na seno a slámu jsem alergická. Na Utu se běh a plavání střídá hodně často. Je to 21 běžeckých a 19 plaveckých úseků. Spousta nálezů a výlezu z vody. Tolik chyb jako tady jsem neudělala za všech 7 předchozích závodů dohromady. Bohužel. Prostě mi to vůbec nešlo, hned při prvním nálezu do vody, jsem zjistila, že mám obráceně packy. Pravou na levý a levou na pravý ruce a jak jsem to chtěla rychle přehodit, zapomněla jsem si nasadit osmu. Strčit jí mezi nohy, když už člověk leží na vodě není úplně legrace... ale pro přihlížející to musí vypadat dost komicky! Prostě jedna chyba k druhé a bylo zaděláno na nepovedený výsledek. Dobře, člověk nemůže vyhrávat pořád. Jednou porážka přijít musí a člověk se s tím musí vyrovnat. Část toho vstřebá už na trati. My vyhráli 7 závodů za sebou, trvalo to přes rok, kdy se nikomu nepodařilo být lepší, teď to přišlo. Já smekám před výkonem soupeřů. Byli rychlí, sehraní, prostě jako mi v loňské sezoně, když jsme se dokázali držet s první pětkou chlapů do půlky závodu a v Engadinu skoro až do konce. Taková porážka se zvládá dobře, když člověk uzná a ocení kvalitu soupeře. Takže musím sama sobě přiznat, že to, že nás někdo porazil jako takové mě nesejmulo. Sejmula mě reakce okolí. A to tam, kde bych to vůbec nečekala. Někdy, když si na to vzpomenu mě ještě teď překvapí, jak někdo může mít takovou radost, že jsem byli druzí. Hlavní organizátor... když se nad tím zamyslím, asi se to dá pochopit. Vloni jsme je "připravili" o tučný bonus... a asi se nepředpokládalo, že by to mohl někdo dokázat... Těžko se ten pocit vysvětluje, já vlastně ani pořádně nevím, co je to za směsici pocitů, ale nejsou hezké, nejsou pozitivní a nechci je! Umím přijmou porážku. Letos na Xterra Lago di Garda mě na běhu předběhla Morgan Riou, běžela nádherně a já jsem se před ní musela právem sklonit. I když jsem to nechtěla dát zadarmo. Byla to chvíli bitva, ale opravdu jen chvíli. Byla to, ale bitva na trati, ne za cílovou čárou. Za ní byla gratulace, myslím, že upřímná a zadostiučinění, že jsme tam obě nechaly všechno. Tohle na Utu vůbec nebylo. Byli jsem poraženi a nic. 7 krát jste vyhráli, ale teď je tu nový "King and Queen" Úplně jsem ztratila chuť se postavit k dalšímu závodu. Proč bych to měla dělat. Je mi 40, nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem vytrvalec a vloni jsem běžela 5 trailových maratonů, k tomu 65 kilometrů na MS a k tomu ještě plavání.. zabilo mě to! Vloni jsem to chtěla zvládnou a nastavila si to tak, že chci. Ale já už letos nechci. Nechci běhat na tréninku 100 kilometrů týdně abych se na to připravila. Nemám do toho chuť! I tak po pár dnech odpočinku a "povedeném závodě" na Gardě souhlasím, že pojedeme na Ostrovy Scilly. Už od začátku se mi nechtělo, ale kývla jsem na to. Dostat se na Islles od Scilly není vůbec jednoduché! Jsou to dva dny cestování! Všechno se ale nakonec seběhlo tak, že mi letadlo do Londýna díky několika událostem prostě uletělo a přebukovávat letenku do Londýna stejně nemělo cenu, protože by jsem už nestihli letadlo, které letělo na Scilly z malinkatého letiště na druhé straně Anglie. Myslím, že to tak prostě mělo být. Je to blbé vůči Marinovi, který už v Anglii byl, ale i jak on sám napsal "je jednodušší se dostat do Číny, než na kouzelné ostovy poblíž Anglie" . Mám pocit, že s tímhle závodem ve mě něco umřelo. Zlomilo se. Nemám chuť si znovu dokazovat, že uběhnu 65 kilometrů. Vloni to pro mě byla výzva, zvládla jsem ji a nemá chuť si ji dokazovat znova a znova. Chybí mi nadšení a síla a energie do tréninku. Je mi 40, Máje 9 už to není tak jednoduché jako to bývalo. Mája potřebuje daleko víc mého času a mě vnitřně ubíjí, že ho trávím na tréninku, závodech... místo toho abychom ho trávili společně. Ano, normálně pracující a sportující maminka ... asi ve finále jsem víc doma, ale téměř všechny víkendy jsem na závodech. Zjistila jsem, že jsem z toho všeho cestování strašně unavená. Rychle na závody, odzávodit a rychle zase hned po závodě domů, někdy i přes 2 tisíce kilometrů. Někdy člověk nespí jednu, dvě noci a za dva dny už zase balí tašku a vyráží znova... Vloni jsem najezdili po závodech 25 tisíc kilometrů, ty nalétané raději nepočítám. Musím zvolnit, nebo mě to úplně zničí. Nejsem schopná už letošní sezonu kombinovat Xterru a Swimrun dohromady. Je to rozhodnutí ke kterému jsem vnitřně dospěla po dlouhých a dlouhých rozhovorech sama se sebou. Člověk by si přál mít energii na všechno, někdy se kolečka točí a my nechápeme jak toho můžou tolik vydržet, ale pak se zaseknou a potřebují opravit a promazat... ale člověk není stroj, není to tak jednoduché...

Nikdy jsem si nemyslela, že se mi bude tolik líbit jet na závody jako doprovod. Ale má to svoje kouzlo. S rodinou to dostává úplně jiný, krásný rozměr ať už se daří nebo ne, rodina je pořád s Vámi. Mě moje rodina podporuje ve sportování celý život. Maminka i táta. Mamka pomáhá s Májou doma, nebo když už občas jezdí na závody se mnou a děda byl za volantem skoro 9 let. Pak se k nám přidal Láďa, a před 3mi lety naprosto zapadl :) . I díky němu (a vlastně jenom díky němu) jsem swimrun zkusila a letos ještě závodím! Ale vždycky ze mě chtěl mít bikerku, což se mu úplně nepovedlo, ale sbírám i v těch svých 40ti letech stále nové a nové zkušenosti :) 

Nevím, jak dopadne zbytek letošní sezony, ale je určitě poslední, profesionální. Musím říct, že se někdy strašně těším, že nebudu muset na start :) :) :)